Okamžiky štěstí

Okamžiky mého štěstí – malé záblesky – mi vytanuly na mysli, když jsem chtěla začít psát… ale také titul knihy, kterou mi můj mladší bratr nadělil loni k Vánocům, a teď na mě vykukuje rozečtená na nočním stolku. S chutí na nějakou odlehčenou beletrii jsem se do čtení pustila už v zimě. Ovšem, hnedle na prvních stranách hlavní hrdince, mladé dívce, zemřeli oba rodiče při autonehodě, nečekaně otěhotněla, řeší základní problémy přežití a do toho se jí ještě zraní mladší bratr. Uf. Kde je to štěstí? Třesou se mi ruce z dávky adrenalinu, odkládám knihu a nezbývá mi, něž se zamyslet a reflektovat. Někdy nám při setkání s osudy druhých lidí dochází, že naše problémy jsou malicherné a zároveň, že to jde. Že jde zažívat okamžiky štěstí i přes to, že život přináší nejrůznější tragédie.

Mám ráda sdílení příběhů, které mají hloubku. Celkem spolehlivě mě z letargie nakopnou životní příběhy lidí, kteří se z nepříznivé situace dokážou „vypracovat ke štěstí“ díky svému „vnitřnímu drivu“ (pohonu) ať už z ochrnutí, zranění, nebo rodinných tragédií. Osobně si myslím, že to je prostě rozhodnutí. Rozhodnutí, že to nevzdám, nebudu se utápět v sebetrýzni a prostě udělám to, co je třeba, abych byla zdravá a šťastná teď a tady.

A zároveň fakt, že nikdy nevíme, co přijde, nemůžeme se na to připravit, úplně vyeliminovat nepříjemné situace a žít na obláčku „totálního štěstí navěky“. Však i ten pocit štěstí zažíváme asi někde v oblasti srdeční, zóně to velmi zajímavé:  i ten lotos srdce, jak známo, má kořínky až na dně rybníčku. V bahně. Naše životní bahínko, když s ním umíme pracovat a nerochňáme se v něm donekonečna, umí poskytnout živnou půdu a sílu pro lotos, který krásně kvete a svým parfémem štěstí omámí nás i ty okolo.

Na cestě

Původně, když jsem se vydala na cestu zvanou osobní rozvoj, představovala jsem si to jako trek na kopec, pořádný krpál, a někde na vršku, až tam dojdu, bude „kaplička totální pohody“. Finální destinace, kde až se ocitnu, bude všechno fajn. Kontinuální štěstí. Měla jsem před sebou své osvícené učitele, kteří tam v mých očích došli a odtamtud od té „kapličky“ mi kážou, jak tam mám dolézt taky. Jenže jak tam už roky více méně poctivě lezu a sem tam škobrtnu, sebetrýzním se a nadávám, také zjišťuji, že někteří ti, kdož seděli na těch křeslech guruů, také prodělávají temné chvilky, možná také nejsou stále šťastní a spokojení, protože i oni zažívají své nahoru, dolů a sem tam nějaký ten skandál. A s různou „úspěšností“ a sebereflexí se s tím vypořádávají. A přesto mne mnohé naučili a já díky nim popošla zas kousek dál.

Vystřízlivění. Vystřízlivění pro mne vlastně celkem příjemné. Realita ve světě, který obecně nastavuje všude jen tu stranu, která chce být vidět. To, co je schvalováno, chtěné, vytoužené …a nebo informace plné strachu a utrpení. Vyber si. Málo kdy dokážeme toto prohlédnout a nenechat se zmást a smýkat.

Sociální média. Báječná věc třeba na sdílení inspirace. Tuhle mne jedna taková nakopla koupat se v únoru v zamrzlém rybníce. Tak jsem to zrealizovala a rozproudění energie byla odměna za překonání strachu a komfortní zóny. Taková, že jsem si to další den dala znova rovnou rozehřátá z postele.  Wow! Pocit radosti i štěstí, který jsem nečekala. Jindy jsou zase sociální média zdrojem nekonečného moře sdílení báječných obrázkových zážitků a úspěchů… …které můžou vést ke srovnání. Už prý existují i studie, že zvýšený počet sebevražd mezi mladými lidmi souvisí právě se sociálními médii. Nemá ale smysl házet vinu na média. Je to uvnitř nás. Srovnáváme se. Srovnáváme se, že nejsme dost dobří, dost krásní, dost úspěšní, dost šťastní. Myslíme si, že ti na těch obrázcích v exotice, s usměvavou rodinou či partnerem, nebo v perfektně skroucené jógové póze „to“ mají. „To“, co všichni chceme. Možná se i teď srovnáváte s tím, co píšu a já se srovnávám s těmi, jejichž příběhy čtu. Potajmu se srovnáváme, protože uvnitř nás je velká otázka: Jsem dost dobrá? Jsem dost dobrá na štěstí? A pak ještě smršť: Jak to, že nemám (ve svém věku) toto či ono tento tamto. Jakto? Ano, taky se načapu – zejména a právě pokud se zapomenu na sociálních sítích a místo strollování po lese, scrolluju na telefonu. Pozorováním cizího štěstí ne vždy nalézáme to své…

Při srovnávání zažíváme emoční návrat do dětství, kdy my jsme byli srovnáváni s druhými, a obvykle neuspěli – sourozenci či jiné děti byly chytřejší, krásnější, úspěšnější…  Zkrátka spíná nám to starou bolest. A také zažíváme i jakousi amnézii – zapomínáme na to, kam už jsme došli. Proto, když se cítíme, že nám v životě něco „chybí ke štěstí“, můžeme jednak zapnout laskavý mód ke svému vnitřnímu dítěti, které chce (od nás) opečovat,  a také může být přínosné podívat se na to, co teď už mám. Co vlastním, co mám u sebe, okolo sebe, v sobě. Klidně si to napsat na papír …a také za to pocítit vděčnost. Vděčnost je jeden z aspektů, který nám pomáhá opravdu procítit, nejen to, v jaké hojnosti žijeme, ale také cítit HO: štěstí.

Podívat se do zrcadla

Ne každý má chuť a odvahu opravdu se podívat postupně do svých temných koutů, přiznat si nepříjemné pravdy sám o sobě, svoje destruktivní návyky, kterými si kazíme „to své štěstí“, ale stojí to za to. Není to příjemné, protože nás to jaksi donutí reálně uzřít svůj vlastní obraz a sesadit naší osobní snovou představu …o nás samých. A zjistit, že jsme prostě stále jen obyčejní smrtelníci plní prapodivných temných koutečků a komnat a to, co nám na druhých leze na nervy… …máme v sobě také. Výborným cvičištěm a zrcadlem jsou mezilidské vztahy, například ty partnerské. Dokud jsme zamilovaní, frčíme si na vlně dopaminu a vše je tak nějak krásné. Možná krásnější než obvykle. I my a náš partner. Jedno velké Štěstí.  Ale pak jaksi nadšená hormonální vlna opadne, my vystřízlivíme, možná trochu udiveně pohlédneme na toho s kým žijeme… …a možná v té situaci uzříme jak klíč do zámku zapadající systém, který spolehlivě odemyká naše tajemné 13. komnaty, do kterých bychom rozhodně jinak dobrovolně nevkročili. Prostě nám to mačká bolavá tlačítka. A tak zjišťujeme, že v lidech okolo či v partnerovi vidíme své blízké (obvykle maminku či tatínka), odvážně pohlédneme na vlastnosti, které nám na těch blízkých vadili nejvíce… …a možná zjistíme, že je máme taky …a nebo se urputně snažíme „za každou cenu nebýt takový“. Hodí se nepropadnout panice, zapnout laskavý a láskyplný mód sami k sobě, protože hned tak všechno toto nezmizí jak mávnutím kouzlenou hůlkou. Přesto ale nezapomínejme na pohádky. I takový Harry Potter se naučil ve chvílích nejtemnějších zavolat svého Patrona – ochránce. Takovou světlenou ochrannou bytost. Mágové jej tvoří ze silných pozitivních vzpomínek. Přišlo mi to jako hezká paralela. Někdy, když se nám zdá, že nám ten báječný pocit štěstí v životě schází a vše je temné jak noční tůně, vzpomínka na něco hezkého, opravdu hezkého, je jako když do vaší tůňky spadne hvězda a trošku ji rozzáří.

Vzpomínám ráda na moment, který vyvstává v dlouhé šedi depresivního období „nerovnováhy dopaminu a serotoninu“: léto 2007 na pracovní stáži na Islandu v rámci mých chemických studií. Sice pracuji v továrně na plasty kus za Reykjavíkem a mám horečky a bolesti neb prodělávám zánět vaječníků a přesto… vydáme se s mezinárodní partou spolubydlících na výlet, pronajmeme auto, jedeme pláněmi lávy porostlé lišejníky, míjíme vodopády, útesy… Pro mne pohádková krajina, kde asi také bydlí kousek mojí duše. Zastavíme a já se rozeběhnu. Prostě vyběhnu z auta a běžím. To, co cítím, je jako když praskne obruč a já můžu lépe dýchat. Co vlastně cítím? Pocit svobody. Ano i to je pro mne pocit a okamžik štěstí. Někdy, když nevím kudy kam, tak si to připomenu, abych nezapomněla, že moje duše je stále volná, že jediný, kdo ji spoutává, jsem já.

Štěstí moje, kde jsi?

Někdy úplně na sebe zapomínáme, obětujeme se pro druhé a pak koukáme, jak štěstí je „jinde než u nás“ …a nebo zahájíme urputnou „honbu za štěstím“.

Plahočím se sněhovou závějí na dovolené, kterou jsem si dopřála. Low budget. Moje nízkonákladová dovolená. Chvíli být sama, jen tak v lese. Tak dobíjím baterky, to mám ráda, tam ke mně přicházejí. Chvilky štěstí. Ale teď kde nic tu nic. Snažím se najít cestu lesem, na trase, která je dnes nad mé síly, padám do závěje, jsem unavená, vyčerpaná, musím dojít zpět do chalupy. Výkon 15 km v létě jako nic, ale po kolena zmrzlým sněhem, který se propadává…. …mne vyčerpává. Hladová, bolavá. Musím. Musím dojít.

Dojde mi to až o den později. Když si lépe rozvrhnu síly, dělám si přestávky a mám i dost přísunu energie – jídla. Vydám se po letech na snowboard, válím se radostně ve sněhu jak malé dítě a tak banální věc, jako že zjistím, že mám ještě hodinku navíc na svahu …a zažiju pomalu stav extáze štěstím bez sebe na lanovce. Protože nemusím. Nemusím nikam spěchat. Nemusím. To je to, co mě naplňuje štěstím. Naopak vnitřní tlak „musím“ je to, čím se o ten pocit štěstí sama připravuji. „Musím“ mě dohnalo až k osobnímu vyhoření a pak jsem zažila prazvláštní pocity štěstí odkudsi z hloubi duše, když jsem ležela dlouho nemocná s nefunkčníma rukama a bylo celkem náročné zvládat základní věci jako se obléci či najíst. A přesto jsem se po dlouhé době cítila …šťastná.

Nemusím, můžu.

Vylézám ze závěje, z lesa, promrzlá, promočená a říkám si: Tak kde je to moje štěstí? Jdu po silnici a koukám na zapadající slunce za plání se zbytky sněhu. Zastavím, hledím do slunce a říkám sama sobě: tak co, ty moje štěstí, kde jsi? Musíš být tam někde uvnitř. Tak se ukaž! Jen stojím, dýchám a něco uvnitř se pousměje: dochází mi, že „to štěstí“ je stále se mnou, stačí, když mu dám prostor. Můžu. Můžu být šťastná. Není to cesta za štěstím, je to udělání si na štěstí čas, prostor. Protože pak třeba přijde i jen tak. Na prázdné silnici do neznáma.

Běžíš za štěstím? Zastav se na chvilku. Uvědom si nohy na zemi, pokud stojíš, pánev na židli nebo podložce, pokud sedíš. Vypusť. Vypusť skrz chodidla nebo skrz tu pánev do země všechny myšlenky: co musíš, jak musíš, co musí ti okolo tebe. Vypusť všechny své představy o sobě, o světě… Prostě to pusť. A pak jenom vnímej. Vnímej, co zbyde.

Možná ho najdeš, když ho nehledáš.

Dagmar Volfová

www.simhayoga.cz

Share Button