Cogito ergo sum

Svoje myšlenky považujeme za velmi cenné. Životně cenné. Však i Descartes řekl: Cogito ergo sum. Myslím, tedy jsem. To je opravdu hluboké. Protože to znamená to, že pokud nemyslím, nejsem. Děsivé, že?

Jaro 2016, další a další noření se do vnitřního světa… …a přišlo mnoho inspirace.  Článek na téma myšlenek v naší hlavě a vnitřní horské dráze si můžete užít zde:

Pátá sezóna v Rišikéši, a protože letos tu po třech letech mám „dovolenou“ od řízení místní pobočky jógové školy, mám více času chodit se inspirovat na přednášky mistrů – tzv. satsangy. Sedím na zemi na polštářku v půlkruhu davu asi 200 lidí okolo proslulého Sri Prem Baby a každý den opět přináší nová aktuální témata a hluboké vhledy na ně. Chodím nad tím pak rozjímat ke Ganze – jako by mohutný tok a tyrkysová chladná voda této ledovcové řeky pomáhala odnést nejen přebytky odpadků na jejích březích, ale i ty v mojí hlavě.
I když často víme, co jsou příčiny našich osobních dramat, je dobré se na to podívat z dálky. A dnešní téma mě opravdu potěšilo, protože připomínat si toto nikdy neomrzí….
Blaming game. Hra na viníka a žalobce. Kdo za co může? Za nefunkční vztahy, krize… Tyhle věci pocházejí z vnitřních zranění. Kdysi nás někdo zranil, a abychom se uchránili a obhájili, vytvořili jsme si masky, za které se schováváme, a teď se mstíme – druhým, životu, ale i sami sobě. Pokud věříme životním situacím, že jsou ta konečná a jediná realita, snadno nás to pohltí. Máme tendenci se identifikovat se svými problémy a ty nás pěkně žerou. Doslova.
Co s tím? Předně je dobrá otázka: „Je tohle všechno to, co jsem? Pokud tohle pustím, co zůstane? Jsem tohle zklamání, zranění, nedůvěra… cokoli, co se zrovna děje? Jsem tohle všechno opravdu já a nic víc?“

(popř. ultimátní otázka, která je základem veškerého osobního rozvoje: KDO VLASTNĚ JSEM?)

Kladení otázek nám pomůže získat odstup. Můžeme se podívat zvenčí na to drama – často absurdní drama, které vytváříme. Pokud se identifikujeme se svými myšlenkami a přístupy, nemáme šanci. Sežerou nás. Je to jak s démony. Už se těší, co bude k večeři. Mňam. Jedna špetka lidského drama s papričkou. Jako příloha trocha vzteku a na místo čočkového dálu pořádná porce pocitu ublížení. Nebo ještě něco lepšího. Záleží, co jsme si zrovna navařili za menu.
Klíčem do zámku k tajemné kuchyni, kde se to všechno porcuje a vaří, je podívat se na to drama z dálky, s odstupem. A taky zpochybňovat. Zpochybňovat svoje přesvědčení. Vrátit se zpět do fáze vědomého pozorování – to je to umění v nás, které se nedá strhnout tou horskou dráhou. Mysl přijde s lákavou nabídkou: slevová karta na svezení na horské dráze: nastupte si prosím! Jakmile nastoupíme, už se ale špatně vystupuje, protože je to někdy pořádná jízda a my jsme si na ni vybudovali za ta léta solidní závislost. Schopnost odolávat jízdě vede skrz studium svých myšlenek a emocí. Prostě získat moc nad svojí vlastní hlavou. Zní to snadně a jasně, že…
V jednom moudrém filmu The One jsem kdysi slyšela: Ptá se muž u cesty druhého muže, který okolo jede na koni: „Kam jedeš?“ A on odpoví: „Nevím, zeptejte se koně.“

Často se necháme vozit a nevíme vůbec kam. Myslíme si, že naše myšlenky jsou vzácné. Už ve škole nás učili, jak je důležité být chytrý. I rodiče mají radši chytré děti… Tak jsme si začali cenit naší chytrosti. Až nás někdy pěkně žere zaživa. Se svými myšlenkami se totiž snadno ztotožňujeme. A jak víme, když si myslíme, že jsme s něčím jedno, hůře se od toho odděluje. Je to takové intenzivní těsné manželství, kdy se vše jí jednou lžící – a rozvody nikdy nejsou příjemná záležitost.

Svoje myšlenky považujeme za velmi cenné. Životně cenné. Však i Descartes řekl: Cogito ergo sum. Myslím, tedy jsem. To je opravdu hluboké. Protože to znamená to, že pokud nemyslím, nejsem. Děsivé, že?
Tahle paralela mi došla na jednom velmi zajímavém retreatu. Před pár lety jsem v Indii absolvovala kurz Art of Dying. Týdenní workshop založený na studiu tibetské knihy mrtvých a také sérii na smrt a spirituální odchod ze světa zaměřených rituálů. Jeden z nich byl natolik hluboký, tj. mé tělo se dostalo do tak hlubokého uvolnění, že se opravdu zdálo mrtvé. Moje mysl pozorovala ten proces a neustále to komentovala. Mé tělo bylo už téměř bez tepu, ale mysl jela naplno. A u toho jsem si uvědomila tu obrovskou závislost na tom, vše v hlavě komentovat, posuzovat, a hlavně neustálou potřebu myslet. Jako by život sám byl podmíněn tím, že jsme schopni přemýšlet.

A pak se vydáte na celou tu spirituální cestu skrz jógu, práci s tělem a myslí s cílem dát si aspoň na chvilku pauzu od toho obsedantního přemýšlení, resp. nenechat se vozit na té horské dráze, a zakoušíte, co to obnáší. Dost přesný termín na to, co dělá naše hlava, je mind-fuck – jemnější jogíni prominou, ale realita naší mysli je holt taková. Rozhodně tím nemyslím, že máme začít nesnášet svoji hlavu a zahodit celé to racio-rozum, to nám taky moc nepomůže. Jde jen o to umět zastavit to nutkavé přemýšlení.

Vědomým pozorováním se učíme nebrat své myšlenky tak moc vážně: pokud přijde, nech ji jít. Ona se ale zase vrátí. Ok, zas ji nech jít. A tak pořád dokola. Je to jak jojo v hlavě.

Indická mystická pověst vypráví o bohyni Durze, která zápolila s démonem. Porazila ho tak, že mu usekla hlavu. Avšak z useknuté hlavy začala kapat krev a každá kapka, která dopadla na zem, se proměnila opět v dalšího démona. Takže démoni se množili. Už tam nebyl jen jeden. Překvápko… Aby si s tím poradila, proměnila se v Kálí – obrovskou ničivou černou sílu a začala krev pít, aby nedopadala na zem. Ale ani to nebylo řešení, protože tím rostla její obrovská destruktivní síla. Nakonec zasáhl Šiva, který v hindu mytologii ztělesňuje čisté vědomí. Přitiskl ji na svou hruď, a tím celé drama ustalo.

A tak je to i s tím, co se děje v naší hlavě. Utneme jedno drama, přijde další. Destrukce je odpradávna součástí života – transformační médium, které nás umí přenést z bodu A do bodu B. Ale pokud je to jen o ničení a boji, nikam se nakonec nepohneme. Zdá se, že jedinou šanci na vítězství máme, pokud zapojíme to čisté vědomí – umění stabilního neotřesitelného pozorovatele, který při lákavé nabídce slevového kupónu na horské dráze umí říct: ne, děkuji. ☺

 

Dagmar Volfová (Kala Aryavrat)

www.simhayoga.cz

Inspirace k článku přišla ze satsangu Sri Prem Baby, kterého jsem se účastnila v Rišikéši 1. 2. 2016

Share Button