Dítě uvnitř nás

Na auta lepíme nálepku Dítě uvnitř – dítě ve voze. Ale vlastně bychom takovou nálepku mohli nalepit i na sebe samé. Cosi našeho malého je stále s námi. Kousek nás. A možná sem tam potřebuje jemnou a laskavou péči. Tak jako jsme si vědomi přítomnosti ratolestí v autě, i naše vnitřní dítě, na naší osobní palubě, možná potřebuje něco od nás velkých. Někdy je to pozornost, někdy je to obejmutí, pofoukání bolístek, a někdy naslouchání jeho snům a nápadům. A že jich určitě mělo!

Fakt, že mne všude doprovází mé vnitřní dítě, mi nejprve začal docházet skrz různé automatické reakce. Opakující se náročné situace vyvolávaly uvnitř často stejnou odezvu, protože mačkaly jakási neviditelná tlačítka. Takové nepofoukané bolístky mého vnitřního malého já z dob dávno minulých, leč emočně stále živých.

Na nepříjemný pohled, výtky, hádky okolo atd. něco v nás možná reaguje stále stejně na základě vzorců, které jsme si natrénovali jako děti, někdy třeba ještě ani nenarozené nebo právě se rodící na svět. Často i čistě proto, abychom přežili. Ač nebezpečí pominulo, někdy i v dospělosti doslova žijeme bojem o holé přežití. Třeba už ale nemusíme. Uvědomění, procítění a soucit sami se sebou, s tím malým v nás, je dobrý začátek pro vymotání se z bludného kruhu plného tlačítek. Vzhledem ke komplexnosti celého toho našeho sendviče těla hmotného i jeho jemně hmotných vrstev je docela dobré pracovat nejen se slovy a vizualizacemi, ale i fyzičnem. Jemné uvolnění skrz tělo, nebo třeba i kresbu v nás mohou překódovat ledacos. Takové obejmutí svého malého vnitřního já, ať už je zrovna vzteklé, uplakané, nebo se bojí. Je to naše součást. Neschováme se před ním, neutečeme. Je stále s námi. Ale pokud mu dopřejeme trochu té pozornosti a láskyplné péče, možná se nám podaří prostě ho integrovat. Neb náš svět ani my sami nejsme černo-bílí. A možná objevíme, že uvnitř nás je prostor na více než naše jasné představy o tom, jací bychom měli být. Ty představy beztak totiž možná nepochází z naší hlavy, ale z toho, co nám někdy někdo řekl. Co se má a co se nemá. Jaký život je dobrý a jaký ne. Jaké myšlenky a chování jsou žádoucí a chvályhodné, a jaké ne.

A protože tu jde o naše vnitřní dítě, je to vlastně taková hra. Hra na školu a rodinu obráceně a novou sebe-výchovu, překódovávání zažitých představ a vzorců, které jsme pochytili od všech okolo. A navracení se ke své přirozenosti a faktu, že doteď jsme to zvládli. Jsme tu, jsme naživu, dali jsme to. Prostě se to vlastně povedlo.


A jak tak chováme uvnitř sebe své vnitřní dítě, sem tam mu splníme nějaké to třeba i trochu bláznivé přání, možná se nám navrací i lehkost, hravost a živost toho magického dítěte v nás – tvořivého, radostného, a hlavně: nebojícího se snít. Padají hranice toho, co lze a co ne. Jako v pohádkách
ledacos je možné a dospělému v nás k neuvěření, tak i za hranicemi našich představ o omezení začíná celý nový svět. Rozkvetlá zahrada, kam může to odvážné dítě v nás vyběhnout a přivonět ke květům, rozběhnout se do lesa, stavět domečky z větví a listí, dívat se na nebe… A třeba nám z takového
výletu přinese zpět i střípek něčeho, co nám už dlouho scházelo a teď to můžeme přidat. Další kousek do naší osobní mozaiky tvoření si svého vlastního štěstí.

 

Dagmar Volfová

www.simhayoga.cz

Článek, který vyšel v lednovém vydání Jóga DNES 2017. První ze série světa uvnitř nás – z pohledu tak, jak jsem v současné době byla schopna zachytit a popsat. Osobní, výživné a vyživující. Doslova :). V březnu pak vyšla vychází „Cesta vnitřní ženy“ a v květnu „Cesta vnitřního bojovníka“.

Přeji krásné počtení a dny plné inspirace s vašim vlastním vnitřním (malým) pokladem 

….a třeba i na setkání na semináři Vnitřní dítě: konstelace, jóga a uvolňující kontinuum movement 14.-16.2.2020 v Praze.

Dite-v-nas-DV

Share Button