Indiblog 2015: Od severu k jihu (1)

DV2Po měsíci v Rishikeshi, další sezóně v Agama Yoga se vydávám poprvé na jih Indie. Přestože při mém prvním více jak tříměsíčním pobytu v Indii v roce 2012 byl původně cíl cesty právě jih – jóga v Mysore a studium Ajurvédy v Kerale, vše se nakonec vyvinulo úplně jinak. Jak už to bývá. A jak to také bývá, někdy si prostě člověk musí počkat. Někdy i další tři cesty do Indie… Tak to se přesně učím. S mou turbo rychlostí života je to docela výzva. A potkávají mě i mj. komentáře mého, od narození lehce pokročilého bratra: to tak medituješ a FURT seš zrychlená?? Odpovídám jen, představ si mě, kdybych to nedělala… 🙂

Na 5 denní cestu na jih jsem si pořídila knihu Ayurveda and the Mind o vztahu naší povahy a mysli. Formy energie Rajas, Tamas, Sattva o kterých už jsem mnohokrát slyšela, tentokrát  z pohledu ajurvédského doktora. A tak si čtu o západní neklidné, pořád něco hledající a chtějící mysli, lenosti a tíze tamas a klidu a míru sattva, kam bychom ideálně všichni měli směřovat, neb je to dobré nejen pro naši mysl, ale pochopitelně pro celý náš vnitřní systém (a pak i ten vnější :)). Knihu mi doporučil německý mnich, který zrovna „náhodou“ seděl v té prodejně na bazáru v Rishikeshi a zrovna věděl, co hledám. Je krásné, když se tyhle „náhody“ dějí. Díky těmhle náhodám (jinak se jim říká synchrinicity) jsem tak nějak už po čtvrté v Indii.

DSCN0467A jedu napříč celou touhle barevnou, vřelou, horkou, odpadky zaplavenou zemí přeplněným vlakem a pozoruji ubíhající krajinu. Deštivý uplakaný sever jsem opustila lokálním kodrcavým busem přes Haridwar se zastávkou v ašrámu Sri Anandamayee, pátečním narvaným nočním busem do Dillí – který se řídil tradičním pravidlem troubím, tedy jedu. O půl čtvrté ráno mě vysadil u Kashmiri Gate, kdy ještě nejezdilo metro, tak jsem ulovila rikshu na vlakové nádraží New Delhi. Našla čekárnu pro ženy, rozložila na zem karimatku vedle ostatních (indických) žen abych v zápětí zjistila, že můj vlak jede ze zastávky Nizzamudin, která je na druhé straně města. Tak chvilku poležím (moje tělo už to moc nedává), zvednu se a lovím novou noční rikshu. Všude, jak na nádraží, tak na ulici jsem samozřejmě jediná západní. A ještě žena. A ještě sama. Indové se nad tím hodně pozastavují, ale na druhou stranu to často respektují. Setkáte se s pohledy, hodně intenzivními pohledy, ale jinak je to celé odrazem toho, co se děje uvnitř. Na těhle situacích je to opravdu znát a je to dobrá kontrola pro to, jak si stojím: neustále na mě někdo troubí, prodavač je protivný a na ulici mě někdo oplzle obtěžuje?

DSCN0468 Není to tím, že by to byl zrovna špatný den. Je to přesně čas, kdy se dívám dovnitř a říkám si: no, dobrá, takže co to dnes generuju za situace? Co ve mně tohle teď potřebuje/vytváří? Se vším, co se děje, ať už tomu dáváme nálepky „dobré“ nebo „špatné“ máme něco společného. Na náhody už moc nevěřím. Za realitu okolo nás máme prostě zodpovědnost. Nevrlá nálada uvnitř (někdy tak hluboko uvnitř, že o tom ani nevíme) snadno způsobí, že vás kráva na ulici nabere na rohy (v západních podmínkách třeba to, že vás někdo vytroubí na přechodu…). A co s tím? Moje obvyklé reakce byly dvě: vztek nebo lítost. Vztek typu jděte už všichni dneska do háje, lítost je o tom, proč zase já? Komu jsem co udělala?  Spíš než na karmický trest a minulá provinění to teď spíš cítím tak, že když něco ve mně není v klidu (a někdy si to třeba hned neuvědomuji, protože ten neklid může být hlouběji než to, co vidí naše vědomí), prostě se to odrazí venku. A protože ta nevědomá část je u většiny lidí daleko větší než vědomá, málo kdy rozumíme tomu, co se nám děje. Ale když nám to někdy dojde, je to úžasný pocit. Najednou věci dávají smysl. A najednou, třeba konečně, už nemusíme tolik bojovat. A najednou, třeba, věci fungují i harmonicky a bez boje.

Já osobně jsem lví bojovnice. Mé ohnivé znamení mě tak trochu k tomu předurčilo. Ať už v marketingu, potravinářském průmyslu, nebo při co-managementu školy v Indii, Irsku, nebo kurzů v ČR a Thajsku, prostě vše MUSELO fungovat. A čím víc MUSÍ, tím víc mě to vysiluje. Jenže já bojovala o to víc. A rychleji. Praxe v průmyslu mě naučila efektivitě. Jsem prostě děsně výkonná. Navíc žena-mladá, inteligentní a ve světě mužů, obchodů a organizace docela úspěšná. Bojovnice. Ale unavená. Takže vím, že něco není úplně ok. Takže po tom, co jsem se naučila být tak skvělá a výkonná se učím zase zpomalit. Sem tam něco vypustit. Třeba něco neudělat dokonale. Je to opravdu docela trénink. 🙂 Teď sedím několik dní ve vlaku napříč celou Indií. Vedro, hluk, odevzdaná. Nemám kam spěchat. Rozvážně a opatrně si čistím zuby u ušmudlaného a klasicky červeným tabákem poplivaného kovového umyvadla, vybaluji i tradiční indický ohnutý nerez drát-škrabku na jazyk. A snažím se kontrovat, aby moje dlouhá sukně v horkém vlhkém průvanu nevymetala všechny místní rohy. Skoro marně. 🙂

DSCN0473Zamřížovaným okénkem pozoruji ubíhající krajinu. Objevují se palmy, které na severu nenajdete. Citroníky, banánovníky, pole kukuřice a více na jih i bambusy a kaktusy. Když se potřebuji protáhnout, pověsím se hlavou dolů z palandy nebo se jdu projít přes deset vagónů na jednu nebo druhou stranu. Vlak jich má dohromady minimálně 20 ve 4 různých třídách. Z otevřených dveří vlaku visím pevně se držíc za madla a nechávám se ovívat horkým vlhkým větrem. Mávám lidem u závor a na polích. U kolejí v prachu vedle slamu kluci v barevných teplácích hrajou kriket, oblíbený národní sport. V celém vlaku, sekci sleeper class, kterou jsem  prošla jsem opět tradičně nepotkala nikoho ze „západu“. Pokud někde ve 20 vagónech tohohle transindického expresu je, bude zřejmě ve vyšší AC třídě. A třeba ani tam, když na jih můžete letět. Ale 1000 RS za vlak ve sleeper class, 3000 RS za AC nebo 10000 Rs za letenku byl prostě pro mě rozdíl příliš velký.

DSCN0475Ale nemůžu si moc stěžovat. Je tu o mě dobře postaráno. Každou chvíli vlakem projde někdo s kýblem chlazených nápojů. Paniiiii botleeee! Nebo barelem čaje: Chaiii chaiiii chaiiii! A nebo kýblem cizrny: Channaaa!

Většinu cestuji jako hermit a starám se jen o sebe, tentokrát mě tu adoptovalo uskupení indických mladíků i staříků, dělíme se o jídlo  a Alok, 26 letý mladík od Varanásí, který pracuje na letišti v Chennai (což má přes půl Indie), mi lámanou indickou angličtinou vykládá o tom, jak jeho dědeček byl Véd (ajurvédský doktor, který zdarma léčil lidi v okolí). Vypráví mi o indické historii, nájezdy muslimů a příchod Britů. Uf je vedro…

 

Alok je asi mimozemšťan a asi ze (skoro) stejné planety jako já. Kluk ze severovýchodní Indie, který už zažil ledacos. Čte mi z ruky a docela se to trefuje, vykládá mi o tajemných ajurvédských bylinkách i životě u něj na vesnici, kde ze 3000 obyvatel zná každého jménem. Čas utíká a už jsme v Chennai. DSCN0470Stojíme na jedné ze stanic, zamřížovaným oknem se k nám dovnitř line pronikavý smrad splašků. Nádraží. Snažím se uzavřít čichové smysly, neb u toho konečně pojídám ulovenou večeři – idli- kynuté knedlíčky s pálivou omajdou. Snažím se ale nechat otevřené uši, protože Alok vykládá o svých zkušenostech s jogínskýma metodama. Zírání do svíčky, jedna z forem trataky (škubu sebou protože to není úplně bezpečná metoda), vedlejší účinky jaké to mělo a další metody, které zkoušel a taky jak ho otec vždycky zbyl, když na to přišel. Ze strachu. Je pravda, že některé ty metody můžou být docela nebezpečné, proto by se neměly dělat bez vedení učitele. Alok žádného neměl. Jen zvídavost a touhu po vnitřním klidu, touhu stát se sannyasinem, což mu ale rodiče zatrhli. V 17 letech jednoho takového potkal. Mistra. Řekl mu, ať se vzdá všeho a jde s ním. Ale on odmítl. Doteď si to někdy vyčítá.

Kromě staršího bratra má dvě sestry a podle indických kulturních tradic si musely odnést věno, které stejně jako ony samy přejde do rodiny manžela. A tak Alok musel do práce, šetřit na sestřino věno. Teď už jsou obě sestry vdané, takže je vlastně svobodný muž, ale i tak říká, že není, protože za rok dva ho rodiče stejně ožení. Arranged marriage. Samozřejmě. 90 procent sňatků v Indii jsou organizované rodinou – nevěsta ze stejné třídy vybraná rodiči.

Vykládám mu svoji story, že není lehké vymanit se náporu společnosti. Přestože v tomto směru mám velké štěstí, že pocházím z Evropy, i tak nátlak na to jak má vypadat můj život, kdy se mám vdát a mít děti, popř. jaký má být můj partner, jsou poměrně velké. Naše kultura, resp. moje rodina je v tomto směru „tradiční“. Ovšem za tradicí je také množství fejků. A já chtěla život opravdový. Po všech těch manipulacích už jsem se odhodlala pro život takový, který mojí duši rozechvěje. A když se chvěje je to krása. A není to o rychlosti a intenzitě tak, jak jsem si to představovala dřív. Je to o napojení. Kdyby to neznělo jako new age klišé, použiju termín napojení na Vesmír. O tom přesně totiž joga je. Joga znamená napojení/propojení. Vykládám to sousedovi na druhé straně, Veenam z jižní Indie, který se děsí pohledem na leták, kde čte Hatha yoga. „To je přeci nebezpečné!“ a ukazuje, jak si dává nohu za hlavu. Tak mu vysvětluji, že o tom to opravdu není. Že je sice fajn dosáhnout si na špičky na nohou, ale noha za hlavou opravdu není průkazkou k napojení… Ale každému, co mu vyhovuje… Sedím vedle Aloka, bavíme se o kulturách, sňatcích a představách rodičů a moje duše mi zas posílá takový ten signál: tohle je důležité. Nevím přesně proč a co z toho bude. Aktuálně se přeme o tom, jak má vypadat spirituální život. Zastávám názor, že útěk do Himalájí je přežitek a je na čase se naučit osvítit i v běžném životě. Osvícený mistr v Himalájích je jedna věc, karma yoga tam, kde je to potřeba, věc druhá. Uznávám, že když je člověk naprosto zabořený v denních povinnostech, získat nadhled je mnohem náročnější. Takže na chvíli se vzdálit na retreat je opravdu praktická věc. Ale forever v separaci? Asi jsem na to pořád moc žena. A toto zjištění mě téměř těší. 🙂

Když se John vydal na 3 měsíce do kláštera v Thajsku, skoro jsem mu záviděla. Ach, jaká dovolená! A já musím zpět na Západ do toho matrixu! No, moc dobře vím, že to není tak úplně dovolená. S retreaty mám své zkušenosti a hrabat se sám v sobě a loupat ty slupky a masky, které jsme si vytvořili na ochranu před světem (a jsou někdy tak kvalitní, že jim sami i věříme) není ani snadné ani příjemné…

Ale co se týče života v separaci a touze po osvícení – upgrade vědomí samo o sobě poslouží tomu, kdo se o něj zasnažil, pozvedne i vibrace našeho světa, to nepopírám, ale oproti tomu zbytku světa, co se smaží ve svém drama, co s ním? V tomhle ohledu si mě získal pohled HH Dalai Lamy a směr Mahayana buddhismu  – pojďme se dopracovat k tomu osvícení společně. Kdo je napřed, může pomoci ostatním. Ne že by se měl sám dobrovolně brzdit, ale taky zbytečně neutíkat ze světa. Osvícení teď tady, klidně i v narvaném indickém vlaku nebo v Praze u sporáku. To je to v co věřím. Alok věří v odříkání a souhlasí s knihou Mnich, který prodal své Ferrari. Asi si jí konečně budu muset přečíst, když o ní pořád slyším. Já ale nevěřím jen na vedantu, tedy odříkání. Ano, je to něco co funguje a většina mistrů šla tudy. Tantra je mi ale mnohem bližší: měj si své Ferrari, ale nelpi na něm. Jak nelpět? To je právě součástí té praxe! Takže spiritualita na indickém či pražském sídlišti klidně možná. A co teprv mezilidské vztahy. Hlavně ty partnerské: to je snad ten nejúžasnější nástroj k osvícení! To bych v Himalájích měla moc snadné. A možná by mi to i chybělo 🙂

 

…pokračování indiblogu zde.

Share Button