Kontinuum: rozpouštění, odkládání a vyživení

Obvykle denně omýváme naše těla, vyplachujeme sem tam nějakou tu dutinu i zevnitř, možná i střeva od usazených odpadů, odkládáme staré nánosy. Používáme bio kosmetiku, snažíme se jíst zdravěji, používat čisticí prostředky šetrnější k přírodě, méně plastů… Třídíme šatník, necháváme již dále nepotřebné věci opět kolovat ve spotřebním řetězci, možná i nakupujeme méně zbytečností. Tušíme, že čím méně toho budeme obecně spotřebovávat, tím méně bude odpadů. Myslíme eko-logicky. Logicky nás to vede i dovnitř, k inventuře toho, co si nosíme stále s sebou: Mentální Software. Naše programy. Robůtci, co nám sedí na rameni a operují s námi podle svých vlastních potřeb.

Kdybychom udělali takový kvalitní úklid, jaký umíme ve svém šatníku či koupelně, asi by nás překvapilo, co by z toho našeho vnitřního světa zbylo a jak by se tam bydlelo. Velkou část toho, jak fungujeme, totiž ovládá to, co jsme se naučili. Nejen ve škole vysoké či základní, ale ještě před mateřskou školkou… dokonce možná i ještě než jsme vykoukli na světlo tohoto světa. Mnohé si vůbec neuvědomujeme (také proto se tomu říká nevědomí), něco z toho nesnášíme a něco máme na sobě i rádi. Naši partneři, kolegové, rodiče, lidé v tramvaji, sousedi neustále sekající trávník jsou spoluhráči námi ne ještě zcela pochopené arkádové hry, kterou pro nás naprogramoval někdo, koho úplně tak neznáme, nevíme vždy jak s ním (či s ní) komunikovat nebo jak se s tím vším smířit. Co ale pro sebe udělat můžeme, je klást si otázky. Jakmile se v našem životě objeví vícekrát nějaká situace, která nám způsobuje emoční újmu, můžeme se sami sebe zeptat: Kdy jsem toto zažil(a) dříve? Kdy poprvé? Může se nám podařit najít kořeny hluboko v naší minulosti.

Proč tuto situaci potřebuji? Co mi dává?

A setrvat v přítomnosti, ať už se jako odpověď objeví cokoli. Neutéct od svých vlastních pocitů. Možná tam najdeme poklad… Ten bývá ukrytý tam, kde nám to nejvíce „drhne“ a tam, kde to máme nejvíce zatuhlé (i v těle).

Jen rozum nestačí a u mentálního pochopení to nekončí. Co nás osvobozuje od háčků nepříjemných programů je jednak „zvědomění“ – tj. že už neoperujeme automaticky jako robot na stále stejném software, ale uvědomujeme si příčinu a dopad. Přichází procítění a integrace. Velkou pomůckou je u toho práce s tělem, neb to nejsou jen programy naší mysli, ale něco, co si naše buňky předávají již mnoho let.

Proto jsem si tolik oblíbila nejen velmi jemnou jógovou praxi, vědomý tanec, ale za poslední roky stále více i kontinuum movement, neb teprve ve zpomalení můžeme procítit, co se v nás děje. Traumatizovaný systém (naše tělo) je často zrychlený a teprve až když zpomalíme, jsme schopni si to uvědomit, a můžeme se uvolnit. S uvolněním odchází i to nepotřebné a tím získáváme více svobody. Svobody pohybu těla, více tvořivosti a prostoru sami v sobě. Jako by se v nás vytvořil příjemnější „obytný prostor“, ve kterém můžeme nejen existovat, ale opravdu žít.  Voda a s ní životní energie uvnitř nás začne proudit a to se pak dějí věci…

Z tantrajógy známe hadí sílu, která námi hýbe. Kontinuum sice nemluví o energii, ale zažívá ji – skrz pohyby vody. Už tím, že svou vodu trochu rozvibrujeme zvukem, tělo ožije a mysli se uleví. Učíme se vyživit sami sebe bez očekávání, že to někdo udělá za nás a vnímat skrze tělo i okolní prostředí. Svět se stává celkově bohatším a my více propojenými se vším životem. Propojení nám přináší pocit míru, smíření.

Pracujeme s otázkou: Co potřebuji? Co mě vyživuje? Co mě baví?

Opuštěnost a sebe-jistota

Při jedné hluboké cestě skrz zvukové vibrace jsem se dostala k obrazu miminka, které leží samo v porodnici mezi všemi těmi dalšími postýlkami. Komunistická porodnice, kterou jsme mnozí zažili. Cítím hluboký pocit opuštěnosti, který znám a také to, že to musím všechno zvládnout sama. Obojí jsem měla tendenci replikovat si většinu svého života. Nejistota, jestli to sama zvládnu. Lidské mládě: vždyť je k ničemu. Spousta jiných zvířecích mláďat vyleze na strom, nebo se zavrtá se do země, lidské je ale naprosto zranitelné. Pocit, že je to všechno příliš náročné. Bolest. Opuštěnost. Něco, co jsem mnohokrát v životě zažila znovu a znovu. Když se člověk vrátí zpět do traumatického pocitu, umí ho to pěkně pohltit. Tak se v tom chvíli plácám, hledám pomoc… Ale pak se ozve: „Ty máš nástroje jak si s tím poradit. Už nejsi to malé mimino, tak se seber. Napoj se na své vnitřní zdroje.“ Rázná školitelka poznala, že je na čase něco ukončit.  Několik hodin mne sice zavaloval pocit zoufalství, který se vyplavoval až z buněk, ale když jsem nasedala do autobusu cestou domů z Berlína, kam jezdím kontinuum studovat, cítila jsem velkou úlevu. Že skrz to uvědomění může být můj život zas o kousek kvalitnější. Jako by ta informace dorazila až do buněk – ona totiž od nich přišla.

Uvnitř máme obrovské zdroje energie, které nás vyživují, stačí jen se na ně napojit. Není vždy příjemné odhalit, co se uvnitř skrývá, ale to prožití přináší prozření. A možná i zbavení se závislostních háčků: očekávání, že nás zachrání něco nebo někdo zvenčí.

I v dospělosti máme v sobě vnitřní dítě, které po něčem touží. Často po „dosycení“. Někdy se stane, že se uzavře do sebe a trucuje, že svět je nanic, jindy se snaží získat tu energii za každou cenu od někoho okolo. Stalo se mi, že přišla na seminář paní, která prohlásila: „Dášenko úžasná, zářící, dneska jsem tě přišla vysát.“ Vůbec to asi říct nechtěla, ale promluvilo nevědomí. A já pochopila nejen hloubku nádob nedosycenosti, kterou měla tato klientka, ale také svojí snahu se rozdávat a pak být vyčerpaná – něco kdysi uvnitř mě se rozhodlo, že tohle je způsob jak „přežít“. Pochopila jsem, že se potřebuji lépe starat o svůj prostor a také energetiku. Když je nabídka, je poptávka. Takže bylo potřeba něco přestat nabízet. Ukončit program popelnice a světice, která všechny zachrání. Změnila jsem i způsob, jakým pracuji s klienty. Pochopila jsem, že můj úkol není všechny vyživit, ale dát prostor pro to, aby se každý mohl napojit na své vlastní úžasné zdroje.

Kontinuum movement  je technika, možná spíše hra, která pomocí zvuků a intuitivního samovolného pohybu jemně a laskavě rozhýbává vodu v nás, která je vskutku v každé buňce. Učíme se skrz otevřenou pozornost vnímat své teď a tady. Prostě tak, jak to zrovna dokážeme. Přichází hluboké uvolnění až do buněk neb krásně obejde naše „rozumové“ jednání a ospravedlňování se. Často toužíme po změně, ale máme spoustu důvodů (výmluv), proč chceme setrvat v tom či onom starém nefunkčním a méně šťastném.  Jsme zamrzlí. Potřebujeme roztát. A proudící vnitřní „živá voda“ je naše výživa sama o sobě. Být sami se sebou stačí.

Tato hra s vnitřní vodou, vodami našeho nevědomí, mi svou „iracionalitou“ připomíná práci s mantrami a rituály tantry pravé ruky, které jsem studovala v Indii. Zvuk – mantra – vibrace ladí naše vnitřní vody, přináší „nový software“ a může mít hluboké léčivé účinky.

Asi nikdy nezapomenu na to, jak mi můj učitel v Indii po mém vnoru do pocitů nechuti k životu „předepsal“ mantru, posadil na slunce k ohni a já tam bez vody a téměř bez hnutí seděla v horkém indickém dni mnoho hodin. Vibrace mantry, transformační síla ohnivého rituálu yagna a k tomu probuzená mocná kundalini ze mě vytahovaly kromě smutku, vzteku, sebelítosti i hluboké pochopení, co si vlastně v životě tvořím, že něco z toho možná není nutné a že ty, které jsem považovala za útočníky v mém životě, jsou takovými zvláštními spoluhráči zajímavého životního příběhu. Střípek do životní skládačky. Tady působila transformační síla ohně a mantry – zvuk i myšlenka opět ladí naše „vnitřní vody“ – životní energii. A takto vnímám i další zvukovou práci, které se nyní věnuji v Evropě i České kotlince.

Rozum a cit

Neb mám původně technické biochemické vzdělání, pocházím z vědecké racionální rodiny a sama jsem „hlavový“ člověk, mám pocit, že mnohé dění chápu s nadhledem. Racionální souvislosti, rozhovory s terapeuty, které mně provázely mnoho let, kdy jsem se snažila vyhrabat z depresí a svých dětských traumat. Můj inteligentní mozek rozumí. Rozumím mnohým důvodům, proč se cítím tak či onak, kde se vzala moje hyper-rychlost, kterou jsem přes terapie a studia všeho možného dostopovala až k „urychlovací injekci“ při mém vlastním porodu; kde se u mě vzala nejistota ohledně mé vlastní existence, kterou zažívají nechtěné děti; včetně zvláštního vztahu ke smrti, která mi přišla vždy tajemně lákavá;  kde se bere ne jedno, ale několik příhod sexuálního zneužíti, i proč mám zajímavé tendence si v životě tvořit drama jako zdroj svého hlubokého učení a „channelingu“ něčeho božského – tak trochu cesta mojí duše. Rozumím tomu, že mám určitý dar vnímat energie, ale také schopnost zbytečně je nasávat z prostředí a způsobovat si tím různé komplikace a extra utrpení. Tohle je jen pár z mnoha programů, které u sebe znám. Některé potřebovaly ukončit pevným rozhodnutím, že už nechci být „popelnice“ (a striktním dodržováním sebekontroly, když mám tendenci tam zase spadnout) …a s některými pracuji dlouhodobě skrz zvukové vibrace a uvolňování těla, protože „hlavou“ to prostě jen tak neumím.

Všechny ty sebe poznávací cesty, které jsem doposud podnikla, ať už byly doma nebo do dalekých jiných koutů zeměkoule přinesly určité poznání. Sebe-poznání. Jeden fakt je se poznat, ale pak je tu druhý, ten akční faktor: pokud nám něco nevyhovuje, tak to změnit. Ne popřít, ne odstrčit, ne zahrabat, ne utéct. Prostě uvědomit, a pokud nám to nevyhovuje takhle dál žít, tak to změnit.

Každý máme svůj příběh plný náročných příhod. Možná nám pomůžou nějaké terapeutické interpretace, ale pak už je to na nás, jak si s tím v praxi poradíme. Nepomáhá vymlouvat se na těžký osud, lékaře, injekce, rodiče, politiky, terapeuty, karmu a vše, co nás cestou ovlivnilo. Pravděpodobně to mělo nějaký smysl.

„Dejte dítěti perfektní dětství a zničíte mu život!“ pravila mi jedna „kouzelná paní“ s širokoúhlým pohledem na život. „Spacifikujte už toho svého vnitřního spratka, přestaňte tu fňukat a vymlouvat se, proč nebýt úspěšná a nebuďte už popelnice pro všechno. Uvědomte si svou hodnotu, to čím jste už prošla a vyražte do světa sdílet ty svoje dary!“

Ano, někdy potřebujeme rozpustit a jindy nakopnout, abychom se pořád netočili ve starých programech a neváleli se na gauči sebetrýzně. A po těch seberozvojových prožitcích a zážitcích je vždy nezbytné bez výmluv je aplikovat v reálném běžném životě. Učíme se totiž nejvíce vnímáním sebe v každodennosti.

Dagmar Volfová  

www.simhayoga.cz

Článek vyšel v zářijovém vydání časopisu Jóga Dnes 2019.

Lze jej sdílet bez úprav s uvedením jména autorky a webu či přes tlačítko „sdílet“.

Share Button