Mé tělo: in body experience

Jeden z mých starších článků, který vyšel v časopise Jóga DNES. Příběh těla je ale něco, co je stále s námi….

 

Sedím a dýchám. Dýchám, tedy jsem. Nebo nedýchám? Někdy nedýchám. Medituji a někdy vlastně nedýchám. Jsem ještě? Nebo už jsem někde jinde?

Dříve mě fascinovaly out of body experience – šup ven z těla – copak je to venku za zajímavý svět? Vznášení, létání, nadhledy, podhledy.

Tři roky život mezi Asií a Evropou, moje duše je neustále někde napůl cesty. Když už konečně doletí do Indie a spolu se setkáme, sedíme na břehu Gangy, ponořené do obřadů arti, probdíme noc při Mahashiva Ratri a ráno běžíme učit skupinku mezinárodních studentů ve škole v Rishikeshi a odpoledne poslouchat přednášky – satsangy mistrů… Hodiny, dny, týdny trávíme v meditaci v severní a pak kdesi v horké části střední a pak jižní Indie, objevujeme chrámy posvátných prostitutek na jihu ve státě Tamil Nadu. Ano už jsme spolu. A zas se přesouvám do Čech. Nebo do Thajska, nebo do Irska, Anglie. Nebo na Bali. A zpět do Indie. Nebo kamsi mimoplanetárně. Jsem tu ještě? Kde je moje místo? Ve které zemi, škole, u které řeky? Jak praví titul knihy P. Coelha: U řeky Piedra seděla a plakala: já seděla u Gangy a u Vltavy, přemýšlela, meditovala, cvičila, zpívala, tančila ….a také někdy plakala.

Pak jsem se účastnila jako host jednoho supervizního sezení terapeutů na téma psychospirituální krize. Popisují různé případy a já zjišťuji, že mi vlastně jsou něčím podobné. Poslouchám o případech lidí, co s chutí opouštějí tělo a mě to začíná být nejen povědomé, ale i podezřelé – pokud nechce někdo být ve svém těle, asi mu v tom něco brání. Ale nejsou to démoni zvenčí, jak se může zdát. Má důvod, proč v tom těle být nechce. Před něčím utíká, před něčím se schovává, něco nechce vidět, něčemu se nechce postavit tváří v tvář.

Jsem na Bali, dávám obětinky bohům na oltářík nahoru a dolů na zem – démonům. Jin a jang – černá a bílá. Teď a tady. Bojíme se démonů, že nás sežerou. Nechceme je. Chceme být čistí, mít čisté (energetické) pole, čistou mysl a hlavně klid. Ale nejde to. Zavřete oči a oni jsou tu. Milují tmu. Ve tmě přicházejí. Chci za každou cenu světlo, aby tu nebyli, ale nevyhnu se jim. Čím více utíkám, tím více přicházejí. Dupy dup. Tma je tu a démoni s ní. Obětinka s chuťovkou, kytičkou a vonnou tyčinkou jde k zemi. Démoni, tohle je pro vás. Moc vás ještě neznám, ale už aspoň akceptuji, že jste tu.

Čtu knihu Prebúdzanie tygra. Jak stylové. Slovenčina mě provází díky mému pravému česko-slovenskému původu celý život. I s chatrnou znalostí gramatiky čtu. Čtu a pozoruju. Jdu dovnitř. Cítím. Moje tělo na mě mluví a já konečně poslouchám. Sedím, ležím nebo bdím dlouhé minuty v nějaké (ne moc krkolomné) asáně, vnímám, cítím a poslouchám. Co mi chce moje tělo říct? Víc než out of body expecience mě teď fascinuje IN BODY experience. Tam je ten klíč. Teď a tady. Mé tělo je moudré. VÍ. Ví toho mnoho a VŠECHNO si pamatuje. Nejen pády, úrazy ve formě jizev, ale i stresy ze zkoušek na VŠCHT, potupné pocity, stud, pamatuje si ten pracovní stres, kdy makám za tři chlapy, abych odkázala svému šéfovi, že to zvládnu i jako žena (přestože se vyjádřil, že se těžko vyrovnám svému předchůdci, protože to byl MUŽ). Makám, koušu si nehty, večer popíjím s kamarádkami a pomlouvám šéfa. Mé tělo ukládá. Ale ne přebytečná kila. Jsem fit. Chodím na powerjógu, heaty, běhám, jezdím na bruslích a každou sobotu ráno vyplavávám kocovinu. Je tok 2011 a mé tělo funguje jako neuvěřitelný stroj. Vydrží všechno. Dokud se najednou nevypne. Jako když vypnete kontrolní panel. Nefunguje pravá ruka. Pořád makám dál a žiju stejně – jsem levák, pravá mi tolik nechybí. Píšu skvěle rychle na počítači  i levou a jedna ruka k řízení auta mi také stačí. I na badminton. Tak se vypne levá. Kruci. Ta mi chybí. Nemocenská. Nemůžu už psát těch 70 emailů denně a řídit stovky kilometrů (a u toho vyřizovat obchodní telefonáty). Dobrá, tak ležím. Můj první retreat. Branický byt, bílé stěny, bílý nábytek z Ikey, koukám do zdi tak, jak jsem to dělala, když jsem chodila do školy. Rodiče si tenkrát mysleli, že se nudím, tak se mě snažili zaměstnat.  Hrála jsem na klavír, závodně běhala, byla členkou superintelignetní MENZY, dojížděla daleko do domněle kvalitní školy, kde se mě snažil obtěžovat ředitel (který tam doteď „vládne“) a učila se 7 jazyků. Byla jsem vlastně dobrá. FAKT dobrá, jenže to nebylo DOST dobré. Původně jsem se chtěla zavděčit rodičům, abych slyšela jejich uznání a splnila jejich sny. Jenže postupně už to nebylo o rodičích – nic nebylo už dobré pro MĚ. A skrz to ani pro moje šéfy, pochopitelně. Naučila jsem se fungovat pod neuvěřitelným tlakem. Měla jsem pocit, že vydržím všechno (a zároveň nic mi není dost) a moje mladé svěží pevné tělo se mnou. A ono tu najednou leží, má bolesti všude možně, odcházejí mu nepochopitelně játra (později se dozvídám, že to není ani tak alkohol, jako spíš uložený vztek) a nefungují obě ruce a lékaři moc neví proč. A tak zas koukám do zdi. Konečně. 🙂 Je mi 28 let a mám jasno, že budování kariéry tímhle stylem fakt nedám. Několik měsíců ležím, poslouchám audioknihy Čtyři dohody a čtu, co mi přijde pod ruku. Mezi tím žiju zvláštní život bez rukou a učím se přijímat pomoc okolí.

Plány se všemožně mění, vaří, nakonec jsem v Indii. Poprvé. Je mi 29 let a sedím na 10 denním meditačním retreatu v severní Indii ve vesničce Dharamkot v zelených himalájských kopcích a poslouchám úvod do Buddhismu. Když bylo Buddhovi 29 let, opouští svůj rodný palác, protože poznává, co je to utrpení a vyráží ze svého krásného „domácího vězení“ poznávat svět…. Hm… 10 dní mlčím, jím sama v tichu, učím se meditovat a cvičím jógu. Další 3 roky se toho děje hodně, ze studentky jógy se stává učitelka a studentka zároveň. Studium nikdy nekončí. Plním úkoly, makám, cvičím, smažím se ve vlastní šťávě (hlavně té emoční), žiju ve 4 různých zemích, poznávám spoustu úžasných lidí, řídím školu v Indii a vracím se zpět do zajetých kolejí obrovských osobních nároků. Ještě to zdaleka nemám hotové.

Je rok 2015. Sedím na pláži na Krétě a poslouchám svoje tělo. Probouzím toho tygra. Tygr někdy řve, jindy přede, jindy je chlupatý, jindy pichlavý a je v různých částech mého těla. Mé tělo je moudré. Nejen že za mě dýchá i  momentech, kdy dýchat zapomínám, nebo možná už ani dýchat nechci, ale má i úžasnou schopnost samo se léčit. Ale potřebuje k tomu moji pozornost. Láskyplnou pozornost teď a tady. Náhlé zapíchání v hrudníku – co mi chceš říct?  Jakou máš podobu? Mám už odvahu, chuť a čas ti věnovat pozornost? Ne, neboj, nepůjdeme na rentgen. Nebudeme podle tabulek přiřazovat choroby. Mé tělo není nemocné. Má jen plnou paměť a mluví. Kdybych byla labuť, po každém stresu, boji, diskomfortu bych zamávala křídly a ten negativní náboj vybila. Ale jako člověk jsem jako většina z nás ztratila tenhle moudrý instinkt a napojení a tak se ho znovu učím. Moje tělo se potřebuje teď vymluvit, vyzvrátit zas ven všechny ty informace, co jsem do něj nacpala a nedala mu láskyplnou pozornost je „rozdýchat“. Tak je rozdýchávám dodatečně. Slowly slowly. Den po dni.

Příběh mého těla je tak jako spousta jiných příběhů plný bolesti. Bolesti, které jsem v určitý čas nevěnovala pozornost, potlačila svoje pocity a doma, ve škole, v práci, partnerům a hlavně sama sobě jsem tvrdila, že mi některé věci nevadí, že je lepší necítit, že vše ustojím, udržím, naložím si je dobrovolně na svoje bedra. Za jakýchkoli okolností. Ale moje tělo nemá zdaleka takovou nosnost. Ani moje hlava. Nejraději by se skutálela z mých ramen. Tak s ní každý den kroutím, protahuji přetížený krk, ramena, bedra. Odkládám, uvolňuji, a hlavně, naslouchám. Dýchám, mlčím, skenuji, pozoruji a naslouchám. A  tou prací zjišťuji, že mě to vlastně baví. Upouštím páru i staré příběhy. S každým uvolněním, ať už je to cokoli, a vypráví to jakýkoli příběh, jsem zas o kousíček dál. Nemusím vždy rozumět tomu, co se děje, ale jsem ráda, že se to děje. A že jsem u toho. Ve svém těle.

Moje tělo, co mi teď říkáš? Že už to pro dnešek stačilo a chceš jít spát? Tak jo. 🙂

 

  1. 10. 2015   Dagmar Volfová    www.simhayoga.cz
Share Button