Modrý úplněk a oběť kontroly

 

frisbeeDnes se všude na webu dočteme, že ve 12:43 SELČ je tzv. modrý úplněk – druhý úplněk v jednom měsíci. Takový normální úplněk na druhou. Vhodný čas meditovat, čas odhodlání ke změnám (a nejen toho odhodlání), POUŠŤET a také skvělá příležitost ladění se třeba i pozdravy měsíce, které jsou sice mnohem méně známé než ty sluneční, ale také mají své místo a význam.

 

 

Jogíni měsíc, a zvláště ten v úplňku, vnímají jako pól jin, ženské energie. Někdy mám pocit, že se jí mnozí trochu bojí, protože je, hm… méně kontrolovatelná. Mužský princip, světlo, slunce, jang – je síla kontroly, máme (možná) pod konrolou naši práci, řídíme business, kontrolujeme a znažíme se ovládnout partnera (chová se a žije tak jak JÁ chci..?), držíme otěže našeho uhánějícího spřežení, kterému říkáme Můj Život… no minimálně se o to urputně snažíme. Na všechno si „posvítíme“, je nám teplo a slunce hřeje, máme jasné hranice, možná ostré lokty, vládne dynamika a akce. A pak je tu jin, ženská energie,  ne zrovna říditelná a hlavně je tu TMA. Pravda, při úplňku až taková tma není, měsíc nám svítí na cestu (pokud zrovna není pod mrakem), ale v některých oblastech možná zavládne tma – tma ztráty kontroly. Jin je ženský protipól, receptivní, tj. přijímající, měkký, studený, kulatý. Už od pradávna známe pověsti o vlkodlacích – lidech, kteří se při úplňku proměňovali a byli, řekněme, nesystémoví a divocí, známe pojem lunatik, který asi taký není náhodný, na úplněk bývá více porodů, více úrazů a také můžeme být více emotivní. Prostě ztrácíme kontrolu, zvláště pokud jsme na to citliví.

 

Tak jako magnet a naše planeta, všichni v sobě máme oba póly. Muži i ženy, tak jako symbol jin a jang – každý v sobě máme obojí. Ta bílá tečka na černém pozadí a naopak černá na bílém má opravdu hluboký smysl. I pokud máme silný jang, hranice a smysl pro kontrolu, máme v sobě zabudované i to druhé. Jen se tomu možná bráníme. V jistém ohledu je naše společnost extrémně jangová – jdeme kupředu, máme jasné představy o tom, co chceme, budujeme, plánujeme …. a kontrolujeme. Muži a ženy nevyjímaje. V rámci své kariéry jsem si natolik vypracovala svůj jangový mužský princip, že jsem pak svou ženu dlouhé roky hledala (a dodnes jí vědomě potřebuji přivolávat – hlavně jde-li o vztahy). Jin je totiž také o schopnosti plynutí. Není o jasném rozumu a uspořádání, je o uvolnění a odevzdání se (možná i něčemu vyššímu, něčemu, čemu třeba nerozumíme). Někdy se prostě musíme vzdát našich představ o tom, jak mají věci být a jak je MY chceme. Často nám k tomu poslouží nějaká nemoc nebo jiná  forma utrpení. Opravdu ji potřebujeme? Když ke mě přišla, zavalil mě chvílemi vlastně kontra-racionální blažený pocit, že tak je to v pořádku. I když jsem nevěděla, co s tím, kam půjdu a co bude dál, věděla jsem, že ten moment, který trval několik měsíců, tu byl, abych zastavila a zpomalila. Nutně jsem potřebovala záchrannou brzdu, sama si ji neuměla dát, tak prostě přišla.

 

Ale nemusí to být hned fyzický předěl. Někdy prostě přijde KRIZE a může mít nejrůznější podoby. Krize je takový milník. Často spojený s rozhodnováním. Něco možná musím opustit, něčeho se vzdát – něčeho, na čem mi záleželo (a možná ještě dost záleží). Prostě už to tu nebude. Něco musí zemřít, aby něco nového mohlo začít.

Naučili jsme se věřit v téměř nekonečný život, kariéru, partnerské vztahy. Někdy také věříme i v nekonečné utrpení. Jenže vše je proměnlivé, dá se říci cyklické, a má svůj vlastní rytmus. V tradičních kulturách měly vždy velký význam rituály, které byly předělem – přechodem mezi různými fázemi a etapami. I my, ačkoli se považujeme za součást „moderní kult-ury“,  to dnes začínáme opět chápat a seznamujeme se se zavrženými přítelkyněmi: smrt a oběť. Je konec července a na tomto letním přelomu je svátek Lughnasad – prastarý pohanský svátek oběti. A ne náhodou jsem včera byla natáčet přednášku Jana Bílého na toto téma a bylo tam úplně narváno i v parném létě, kdy se těšíme ze sluníčka a dovolené…

 

A co obětovat? Rádi možná obětujeme to, co nám už neslouží – darujeme staré šaty, věnujeme starý mobil, auto. Ale jak je to s obětí toho, na čem nám pořád ještě záleží a čeho se držíme? Křesťanská víra pracuje s obětí člověka, který vzal na sebe hříchy lidstva. Známe pojem obětní beránek, dříve se obětovala část úrody, ženy každý měsíc obětují část své krve (a mohou jí i darovat zpět matce zemi), indiáni – muži udržují rituál Sun Dance, který je spojen s obětí vlastní krve (a masa).

Barbarské? Možná se po nás nechce přímo obětovat část svého fyzického těla. Možná je to o tom nefyzickém. Možná je to o chápání reality a o úhlu pohledu. A tak medituji, plynu v pozdravech měsíce, a třeba i vzhůru nohama hledám nový úhel pohledu. Nadhled (… a nebo podhled ze tmy?) A v předvečer svátku oběti přemítám, co dnes večer vhodit do ohně. Mám pocit, že pár bylinek nestačí. Je čas podívat se dovnitř, vzít pomyslnou naběračku a z té osobní polívky vybrat ty šťavnaté knedlíčky, které mi tak chutnají, ale možná je mi po nich těžko. A nejen mě. Své oblíbené „polívkové knedlíčky“ totiž s chutí cpeme našim partnerům a okolí (díky dnešnímu propojení to okolí může být neomezeně velké, kam dosáhne signál wireless). Možná (určitě) dnes nedám všechny. Ale je to o tom uvědomění: který můj „knedlíček“ mi tolik chutná? Možná ten, kterým mě krmili odmalička (tj. mám na něm návyk a závislost) a já jím teď krmím sebe i své okolí a ono tím na oplátku krmí mě. Může to být právě silný princip kontroly, nebo pocit oběti, nebo nedostatečnosti. Každý máme svou osobní polívku a v ní své knedlíčky. Jde o to se do té polívky podívat a nabrat. A třeba výjimečně, než si to „vyžrat“, nebo to dát „někomu sežrat“, to třeba obětovat. Prostě to dropnout. Třeba do ohně dnes v noci. A uvidíme, co se stane.

 

31.7.2015 — Dagmar Volfová  — simhayoga.cz

Share Button