V ráji. Slovenském ráji.

DSCN1424Cestou na noční vlak na východ ještě v pražské tramvaji se mě podroušený spoluobčan zeptal: paní, to se nebojíte takhle na vandr sama? Se nebojíte, že se ztratíte?

Co mu na to odpovědět – výčet samo vandrů za posledních ca 12 let, které jsem přežila ani nevím jak? Tak jen krčím rameny a říkám si, že tentokrát se snad neztratím: cestuji přeci ke svým kořenům.

A když ke kořenům, tak stylově: naboso přeci. Přes podrážky kořeny nerostou.

 

Jako vnučka evangelického faráře z východního Slovenska jsem zpytovala svědomí a v neděli poctivě vyrazila do kostela. Vlastně to možná ani nebylo o zpytu svědomí – šla jsem podél Hornádu tak jako mnoho a mnoho let nazpátek a přišlo mi to prostě jako dobrý nápad. Asi i pro to, abych uctila památku babičky, za kterou jsem teď zapálila pár svíček. Tolik si přála, abychom chodili do kostela a modlili se…

 

Městečko na východním Slovensku odkud pochází ženská větev mé rodiny. Opravený prostý evangelický kostel. Žádná zlatá cingrlátka. Byla jsem tam první a nikde nikdo. Těsně před devátou se přišouralo pár pravověrných. Kněz zpíval, až naskakovala husí kůže, vahany hrály. To mám ráda. Vzpomněla jsem si, jak asi i můj děda kdysi zpíval a hrál. Zpívala i moje babička a teta. Možná i proto si teď neumím představit ani pozdrav slunce bez zpívání manter. Odněkud to asi mám. 🙂

 

Z hodinového kázání jsem si odnesla jeden základní postřeh: evangelická církev – chce –li přežít –  potřebuje lepší marketing. Stráví-li kněz na hodinové mši asi polovinu kázání o tom, že dnes nikdo nechodí do kostela a míří to na ty, kteří v něm sedí, hádám, že nezvolil vhodnou cílovou skupinu. Ale i některé obsahové věci jaksi neladí s mým naladěním a pohladilo by mě po duši, kdyby nebyly tak, no, neživé a represivní, ale to už je asi v osnovách. Mluvil ovšem i o tom, že někde ve východním Německu měl kněz úplně prázdno a tak se posadil s bedničkou piva před supermarket a lákal ovečky takto. Měl dobrou strategii: zval je na pivo a na pohřeb církevního sboru.  Pár jich v neděli opravdu dorazilo: čekala tam na ně rakev a v ní zrcadlo. Memento mori. Celkem účinná spirituální praxe. Jeho marketingová kampaň měla úspěch – další neděli už v kostele pár oveček sedělo.

Tak uvidíme, jak bude pokračovat ta místí…

 

Postřeh číslo 2: v katolickém kostele vedle bylo narváno.

Jako malá jsem do katolického kostela chodit neměla, protože to byla ta druhá víra. No mě to bylo celkem fuk a asi jsem to párkrát i popletla, protože slovenské kamarádky byly katoličky. Jen jsem nechápala, proč musím někde pořád poslouchat o špíně těla (to je opravdu v církvi bolestně zakořeněná dematerializace a útěk z „hříšného“ těla) a ukazovat prstem na sebe, že vše je moje vina (to bylo pro změnu, myslím, v tom zakázaném kostele a od té doby jsem to poctivě aplikovala v praxi). Ze svého náboženstvím ovlivněného dětství jsem si odnesla spoustu dogmat v pohledu na svět a hlavně sama na sebe. Měla jsem pocit, že každý malý přestupek proti řádu je hřích, za který budu pykat u posledního soudu, který je strašlivý a není před ním úniku. Bohabojnost na mě fungovala celkem dobře – moje podvědomí se rozhodlo, že mě bude smažit v pekle už za živa. Nač čekat na poslední soud. Největšími soudci jsme my sami. Vědomě jsem to vnímala jako přípravu na nevyhnutelné, protože jsem to brala tak, že vykoupení z hříchu (ať už se tím myslí cokoli) v zásadě neexistuje. A odpustky se u protestantů nepečou. Minimálně tak jsem to pochopila svýma dětskýma očima a ušima: Life is suffering and there is no escape. V mém životě chyběla radost.

 

V tomto ohledu na mě pak zapůsobil celkem pozitivně buddhismus a meditace: life is suffering but there is a way OUT of suffering. Good. Takže se s tím dá něco dělat. Člověk se sebou může i něco dělat, není jen vydán napospas. Osobní zodpovědnost. Ale pořád žádná velká radost. Jen se blížíme trochu větší duševní rovnováze. Ale so far so good.

 

Také mi došla důležitá věc, že v přísné křesťanské víře víceméně chybí ženský princip a s ním se vytratila přirozená rovnováha mužského a ženského principu. Otec, syn, duch svatý. Má to sílu. Ale co Máti? Bez ní to jde? A co dcery?

Když jsem o mnoho let později uslyšela o Bohyni a nasměřovala svůj život tímto směrem, změnil se i pohled na Boha kárajícího a kontrolujícího každý můj krok. Chtěla jsem s ním uzavřít příměří. Co se v mládí naučíme, zůstává překvapivě dlouho zakořeněné a tak to jde všechno postupně. Vyrazit „do světa“ byla pro mě forma záchrany vylézt z dogmatické škatulky chápání světa, kterou jsem si vytvořila a možnost začít si malovat obraz nový. S pestřejší škálou barev. A větší lehkostí tahu štětcem.

 

Cestou z kostela potkáváme všemožné známé a neznámé, a když se mě ptají, co dělám, dozvídám se, že katolíci jsou proti józe. Respektive jóga je proti křesťanství. Zvláštní. Jako bychom se pohybovali v jiných realitách: jdu teď přeci z kostela. 🙂 Každý má nárok na svůj názor, tak jen namítám, že v tom nevidím problém: vždyť meditace je totéž co modlitba. Miluju varhany a jejich zvuk otevírá korunovou čakru. To přece ví každý, kdo to někdy zkusil. A co je Amen Amen Amen na závěr? Není to podezřele podobné prastarému Aum Aum Aum neboli Óm? Prazvuk vesmíru. Nemůžu se zbavit pocitu, že všichni beztak věříme tomu samému, máme k tomu jen jinou omáčku. Ovšem tváříme se, jako by příchuť té omáčky byla to nejdůležitější na světě.

 

Chrám jako chrám. Je mi jedno, do jakého chrámu „vlezu“, pokud se tam cítím dobře a nikoho to nepobuřuje. Ty stovky chrámů nejrůznějších bohů a bohyň v Indii, na Bali, na Krétě a já nevím, kde ještě, mají své kouzlo a svou sílu. Doteď nerozumím přísaze, že musíme věřit jen v jediného Boha. Už na mě tolik nepůsobí ty vyhraněné názory, co se může a co se nemůže. A navíc myslím, že Bůh (či Bohyně) má mnohem lepší věci na práci než sledovat jaký ne-smrtelný hřích právě páchám, nebo v čem chodím oblečená do kostela.

 

A tak jsem zpět u kořenů. V ráji – slovenském ráji. V ráji se přeci dříve nosil jen fíkový list – ale to by mi tu asi teď neprošlo.  Do kostela jsem vyrazila v irských tmavých legínách (fakt jsem se snažila být decentní J a tyhle prošly mnoha cestami do katolického kostela na irském venkově, kde jsem před dvěma lety zakládala jógové centrum), pestrobarevných šatech dovezených z Vietnamu (nic elegantnějšího na vandr nemám – navíc vzbudily obdivné pohledy cikánských bratrů cestou přes místní slum – pořád jsem dost indicko-balijsky opálená J), s batohem z Dánska s fotkami z cest pro rodinné promítání, na krku s přívěškem z Peru a myšlenkami na Bali, kde uctívají to světlé stejně tak jako to temné a také na Indii, kde se mísí spousta druhů náboženství dohromady a nikdo se nad tím nepozastavuje, resp. nezdá se, že by jim to významně trhalo žíly.

 

Většina „moderních“ lidí se už ale nepozastaví nad ničím a nikdy, tak mi tradice nedělní ranní (půl)hodinky meditace (nebo modlitby) – třeba i v kostele – přijde dobrá. Ale když poslouchám další špičkování mezi katolíky a protestanty, tak mám pocit, že „miluj bližního svého“ ještě nemáme úplně zmáklé.

 

Rozmlouváme o tom s mou starou tetičkou, se kterou máme tak rozdílné názory, jak jen to jde. Slyším, jak doba je hrozná a dříve bylo vše lepší. Myslím na obě své babičky, které zažily druhou světovou válku a odešly (věřím, že nahoru) během posledních dvou měsíců. A říkám si, že to teď v mnohém máme jednodušší. Popisuju 84 leté tetičce jaký je rozdíl mezi počítačem a internetem a vlastně je to docela zábava. Pokaždé, když narazíme na naprosto neschůdnou a nesladitelnou plochu, nabízím strategii mnohačetné pravdy. Pravda totiž není jen jedna. Já mám svojí a ona má svojí. Fakt, že máme obě vlastně pravdu, je kupodivu poměrně utěšující a uspokojující. Pro nás pro obě 🙂 . Jako by s tím i ledy tály.

 

Opouštím městečko a uchyluji se na venkov do svého meditačního zázemí v zahradním domečku u lesa. Ovšem den ještě neskončil a za vlahého večera je čas trénovat „miluj bližního svého“ na bandě polských motorářů, kteří se znenadání rozprostřeli v „mé“ rajské chatce. Vyskládali ledničku pivem, stůl vodkou a nožem pojídají v kuchyni lunchmeat přímo z plechovky. Takové malé peklíčko doma. Nejdřív chci vyskočit z kůže – fakt – ztělesnění dark side mých lifestylových návyků, které nežiju. Ovšem, když spolknu první šok a judgment, dám tomu šanci. Jsou milí. A tak se snažím taky být milá. I když láhev vodky na důkaz přátelství fakt nedám. Mám své limity. Spraví mi i sporák (zas jeden teaching, že nemusím vždy všechno zvládnout sama). Mluvíme polsko-slovensko-česky. Rozšiřuju obzory. Dobrý.

 

DSCN1423Další den. Budí mě zvuk připomínající přistávání helikoptéry – motorkáři vyrážejí směr Zakopané. A pro mě čas na tůru. V místních lesích se cítím jako doma. Z české strany Volf (vlk) ze slovenské strany Štrauch (keř). Od malička jsem tak trochu pradávně německy česko-slovenský „vlk v keři“. Jdu zpět do lesů. Do lesů v ráji. Slovenském ráji.

Les je můj oblíbený chrám. Aum. Nebo spíš vlčí (V)Aůůůůůůůůůůů!

 

 

Dagmar Volfová

www.simhayoga.cz

Share Button