Vnitřní síla

Vnitřní síla. Zdravé sebevědomí. Terminologie to jest oblíbená. Co to ale vlastně znamená? Znamená to, že vždycky za každou cenu zvládneme, co si naložíme? Nebo naopak to, že si dovolíme to někdy „nezvládnout“? Zdravé sebe-vědomí je vědomí sebe sama. Je to jak otázka sebe hodnoty – jakou hodnotu dávám sám – sama sobě, tak toho, jak dobře se znám. Protože bez toho to nelze. Cesta k vnitřní síle vede skrz naši osobní cestu a poznávání sebe sama.

 

S odvahou přes přechody 

Buňka k buňce a život je tu. Nějakých 9 měsíců kolébání a plavání ve vodě, první začátky vnímání už tam, pak cesta z vody na souš, cesta ven, první přechod v našem současném životě… Jen zvládnout TO vyžaduje sílu. Nejen matky, která měla tu sílu život odnosit a přivést na svět, ale i sílu a odvahu novorozence projít skrz ten temný kanál do neznáma.

Přechody odněkud někam jsou určité zkoušky naší vnitřní síly a odvahy a jsou pro náš vývoj, zdá se, nezbytné. Skrz ně se učíme a posouváme dále. Rozšiřování obzorů a vědomí. Náš vlastní porod, dospívání, různé životní milníky a změny, to vše nás formuje. Z pohledu cesty našeho vyššího Já je asi nejvýznamnějším přechodem na spirále našeho (znovu)zrození smrt. A ta je také v západní společnosti zatím nejvíce tabu. Přesouváme se z hmoty mimo ni. Proto také smrt vzbuzuje takové obavy – je to další krok do neznáma, který vyžaduje určitou přípravu vědomí, abychom byli schopni pustit minulost i vše, co máme a známe  …a postoupit do další fáze.

 

Život ve formičce a vypečené dospívání 

Jen co vykoukneme na svět skrz bránu lůna svojí biomámy, začnou se dít věci. Naše osobnost se formuje už cestou před, během a po narození. Učí se prostě přežít v prostředí, kam se narodila a přizpůsobuje se tomu, s čím se setká. Je to naprosto instinktivní, děláme to všichni. Formujeme se prostředím, které nás smaží a peče či příjemně zahřívá svou láskou. Vyvíjíme se v sedmiletých cyklech a kolem 21. roku dosahujeme energetické dospělosti.

 

S balíkem či bez balíku

Dospělost znamená, že přebíráme plnou zodpovědnost za svůj život, za své jednání, za svá slova… …i za své myšlenky (na což se v běžném životě často zapomíná).  Ne vždy se do toho přechodu hrneme – opět je to cesta do neznáma z náručí známého (možná ne vždy příjemného, ale něčím pohodlného), do pole neznámého. Zodpovědnost sami za sebe – nic na nikoho nesvádět, vědět, že pokud si vybíráme být oběť, vztekloun, násilník nebo pomocník za každou cenu – je to naše volba. Nikdo zvenčí nás do toho nenutí. Je to vnitřní nastavení. Je jen naše zodpovědnost a volba se z toho vymanit a postavit se do své síly.

Proč nám to ale obvykle chvíli trvá? Neseme si s sebou ten balík, co jsme na sebe nabalili za těch 21 (a často i mnohem více let) před tím. A je otázkou jak s ním naložíme. Protože když ho taháme dále jako zátěž, tak se na něj automaticky nabalují další a další zážitky, které jsou replikací – opakováním těch zážitků předchozích. I proto, že naše myšlenky se možná pořád točí okolo stejných témat. Máme to naučené, okoukané, převzaté.

Pokud jsme vyrostli v prostředí, kde jsme se naučili, že život je těžký, práce je dřina, partnerství je mocenský souboj, že sami nestojíme za nic, nic nezvládneme…  Ať už to bylo přílišnou kritikou, tlakem, hádkami, nebo tím, že se některý z našich rodičů (nebo oba) cítil příliš slabý (obvykle si to přinesl ze své původní rodiny), pak to máme po nějakou dobu v systému nakódováno a věříme tomu i my.

 

Vesmírná kuchařka

Naštěstí celá ta hra na lidstvo, která se děje na naší úžasné modro-zelené planetě, má fér pravidla – co jsme si do systému nakódovali, co se tam uhnětlo, lze i překódovat, přetvořit nebo udržovat v zdravé míře pod dohledem vědomí. Psychologická alchymie skrz vhled dovnitř. Uvědomění. Z nějakého důvodu jsme ten balík dostali tak, jak přišel a my máme tu úžasnou možnost s ním pracovat. Dostali jsme od každého rodiče část genů a ledacos jsme se od nich a od systému okolo naučili – těsto se uhnětlo. Tak si prostě uděláme osobní inventuru ingrediencí – inventuru svých přesvědčení. A pak už je jen na nás, co si napečeme. Je dobré vědět, že i ze stejného těsta jdou upéct různé koláče.

 

Divutvorná expedice do nitra

Wow! Jaké zjištění! A nemusí to dřina, je to expedice. Je to expedice do nitra svého. Zde se hodí zvídavost Alenky v říši divů. Přicházejí divoké džungle, propletené kořeny stromů, zmrazené póly, sem tam nějaký bílý králík, hluboké tmavé doly, vyprahlé pouště, rozbouřený oceán, sopky, nádherné pomalu a klidně plující želvy, rozkvetlé louky, slunce, měsíc, hvězdy, mléčná dráha… Máme v sobě celý vesmír.

Naším úkolem tady na zemi je…  …dosáhnout osvícení. Všichni tam postupně směřujeme, každý svou cestou. Poznávání sebe sama – svého vnitřního vesmíru, který nám zrcadlí ten vesmír vnější. Odhalování závojů mámení. Skrz poznání Sebe se odhalí Vesmír.

Nikdo se nenarodil pro to, aby byl pořád nešťastný a vyčerpaný. Tím ničemu neprospívá. Naše slabosti jsou hra na schovávanou před svou vlastní silou. Protože to, co máme v sobě… to má grády. Obrovský potenciál. Nekonečné možnosti.

Zní to jako pohádka? Věřte na pohádky! Ty tradiční jsou krásným obrazem světa uvnitř nás. Statečný princ, co seká hlavy dravé sani a vysvobozuje princeznu ze zakletí je totiž naše vlastní vnitřní síla.

Ano, chce to odvahu. Jako když jdete do neznámé jeskyně. Můžou tam číhat pěkné kreatury. Pozor na ně, protože vás možná budou přesvědčovat, že to nezvládnete, že je máte nechat na pokoji a že ty dveře raději vůbec nemáte otevírat. Trpělivost. Budou vám našeptávat, že ta příšera jsou lidé okolo vás, že za to můžou ostatní a že vy jste oběť systému. Trpělivost. Trpělivost a odvahu podívat se dovnitř, do sebe, udělat si inventuru svých přesvědčení, zanořit se do toho balíku těch přesvědčení, probrat, co v něm je, vyprat špinavé prádlo   …a nebát se sami sebe.

 

Odložte si, prosím

Čím dříve s tím začnete tím lépe, neb staré špinavé prádlo celkem zapáchá. A navíc – teď ho vláčíte sami a už dobrovolně – i když třeba nevědomě, tak dobrovolně, protože jak známo, dospělí mají plnou zodpovědnost za to, co se v nich děje. Cokoli, co v sobě najdete a co vám neprospívá, je nejprve potřeba uvidět, „zvědomit“ a pak s tím lze něco dělat. Můžete rozpouštět nebo energeticky vrátit či odevzdat to, co není ryzí „vaše“ a začít si tvořit (vědomě) přesvědčení nová…

…a nebo ten balík, co vás táhne dolu – třeba postupně – prostě pustit, poprosit vyšší síly o pomoc a odevzdat ho. Studie ukázaly, že lidem, kteří věří na něco, co nás přesahuje, se vede obvykle zdravotně lépe – aby ne, když máte kam odkládat. J Pokud si to dovolíte.

 

Uvolněte se, vzlétáme

Letíte –li letadlem, máte povolenou pouze omezenou váhu zavazadel. Pokud ji překročíte, buď vás nepustí do letadla, nebo musíte za každé kilo navíc zaplatit. Moje osobní zkušenost cestovatele po krajinách cizích i té mé vnitřní je taková, že to tak funguje nejen na letišti. Pokud sebou taháme nadlimitní balík, tak se buď vůbec nemůžeme posunout dál, nebo za to platíme. Platíme za skrytou zakuklenou nenávist, platíme za to, že nechceme pustit to staré bolavé, platíme za své negativní myšlenky a postoje. Náš vnitřní (sebe)kritik se tiše raduje z každé nedokonalosti uvnitř i okolo nás.

Je to jeho potrava. Čím více mu věříme, tím více ho živíme. Vesmír funguje na zákonu přitažlivosti. Přitahujeme si do života situace dle své energetiky. A pokud jsme přetížení, je pravděpodobné, že si přitáhneme další tíživé situace. Pokud máme pocit, že za své přežití musíme bojovat, budeme dostávat takové zkoušky. Proto možná základní praxe je pouštět. Pouštět a uvolňovat. Odpouštět. A tím nemyslím odpouštět někomu něco, protože to může probíhat pouze povrchně a navíc povýšeně. Jde o to odpouštět svůj vlastní přetlak. Vnitřní pnutí, které přitahuje další pnutí. Uvolňovat. Dělat si prostor v sobě. Nádech výdech, uvolnit tělo. Místo zatvrzení měknout. A možná, že v té měkkosti najdeme svou sílu.

 

Dagmar Volfová

www.simhayoga.cz

 

Článek vyšel v lednu 2018 v časopise Jóga DNES.

 

Share Button