Žárlivost a vnitřní spratek

Píše? Nepíše. Určitě si píše (vídá se) s někým jiným. Nechce mě. Už mě nechce.  Ještě není doma. Nezavolal(a). Určitě se dobře baví a já u toho nejsem. Kašle na mě. Neváží si mě. Nemá mě dostatečně rád(a). Já jsem tolik obětoval(a) a on(a) na to tohle. Teda! To si nezasloužím. Zasloužím si někoho lepšího. Nebo naopak: dobře mi tak. Nestojím za nic. Jsem žárlivá trubka. Popřípadě: Já nežárlím! To on(a) je kretén/mrcha!

Kde se v nás bere závislost a nejistota, ze které pramení žárlivost?

Může to mít pěkně dlouhé kořeny. Miminko se narodí do nějaké rodiny, kde vyrůstá (má-li štěstí a není z něj zrovna plaváček, kterého pošlou v košíku po Vltavě nebo strčí do baby boxu).  Ale už to, že vykoukne na svět z tepla vířivky plodové vody, kde bylo všechno více měně už trochu známé, bylo tam teplo, výživa proudila, houpalo to a hlavně – nikam to okolí s příjemnou homeostázou od něj neodcházelo. Byli pořád spolu. A teď tohle. Venku, zima, světlo, co se to kruci děje? Jdu řvát. Změny. Pořád nějaký změny. Co to je? Jo hlad. Aha. To neznám. Co mě to bolí? Nevím. Štve mě to. Aha! Prd! Uf. Makačka. Au. Někam mě tahaj, někdo na mě čučí, mluví, dýchá. To neznám. Hm, chci to vůbec poznat? Kde je ta moje! Ta JEN moje. Já byl(a) součástí tak dlouho. Jsem z těch buněk. Život je malý zázrak. Takhle to nemělo vypadat! Tady venku je to teda pěkná pruda!

A pak ty vztahy ještě dál… Ne vždy se povede přijmout situaci, tak jak se zrovna navařila… Možná jsme měli jiná očekávání….

Co je zase tohle? Co to sem zas leze a (taky) řve? Další? To jako ONA není JEN moje? Prej mám sourozence. Hm. A kdo je tohle? Aha zdroj druhé půlky genetického kódu. Tak to teda. To nedám. To jsou vzory!! Tohle ze mě vyroste? Pěkně děkuju za takový těsto, ze kterýho mě uhnětli. Říkali, že to tu bude dobrý. Prej jsem to takhle chtěl(a).  Kam mě to ale poslali? To se asi spletli ne? Tihle to se mnou nedaj. Absolutně to nedávaj, nevěděj, co je to láska, co je to péče. Nemaj mě rádi, nezacházejí se mnou, jak potřebuju. Co ze mě asi tak tady vyroste?? No tak to teda uvidíme. Jsem zvědav(a) jestli tohle daj. Nikdo mě nemá rád. Smutek, zklamání. Osamocení. Vždyť ti nejbližší mě nemají (dost) rádi. Tak čemu to celé je?  Mám potřeby a oni je zrovna dvakrát neplní – není to tak, jak chci. Jdu řvát. Nebo naopak: nebudu řvát. Lepší je být nenápadný a hodný. Třeba tak si koupím jejich lásku. Moc jí není, ale udělám cokoli, aby přišla. Najdu svoji strategii jak tohle přežít.

 

Náš software si odmalička kóduje do systému to, s čím se potkává. Často jsou to pocity odmítnutí, případně i nechtěnosti, nedostatečnosti, srovnávání (se) s druhými. Do sedmi let dítě nasává z prostředí jak houba. Pokud podmínky a nastavení okolního prostředí nebyly zrovna optimální pro zdravé nastavení hranic a zároveň neproudil vodopád bezpodmínečné lásky (což je obojí časté), zvolíme si strategii přežití podle své povahy. Každý to má jinak. Někdo je rebel, někdo je smutný, někdo se schovává, jiný se snaží být stále užitečný – všem pomáhá, usmiřuje, vyvažuje, nesnáší spory. Někdo bojuje proti světu, někdo bojuje sám proti sobě – otáčí potlačenou agresivitu vůči sobě a ubližuje si. Autoimunitní choroby, kousání nehtů. Alergie – pocit nebezpečí, ohrožení organizmu, který se projeví přehnanou reakcí na něco, co jiní stráví nebo přejdou bez rýmy a zarudnutí. A vy ne. Protože se systém cítí ohrožen a snaží se bránit.

(( tu jen odbočka pár skvělých knih o psychosomatických příčinách nemocí napsala Luise Hay a přidala k nim afirmace, které kódují do systému například – pro nás často neznámý – pocit bezpečí nebo to, co nám zrovna schází. Nejen při alergiích, zánětech močáku a všech možných častých onemocněních včetně třeba i chřipky z oslabení imunity. Rakovina, ucpané cévy, vnitřní natlakování – vysoký krevní tlak. Hledat příčiny u sebe stojí za to. Lékaři mají i přes výdobytky moderní medicíny jen omezené možnosti.  V nás se skrývá celý vesmír. Stojí za to mu porozumět a vědět jak operuje on. Hlavní léčení probíhá zevnitř.))

 

A zpět k našim vztahům. V nich máme také nejrůznější strategie. Kde se bere závislost, pocity odmítnutí, nedostatku pozornosti, je celkem zřejmé. Nenaplněné potřeby v dětství. Které ale, nutno podotknout, bylo často téměř nemožné už tenkrát naplnit, protože nás vychovávali také nedokonalí jedinci. Ono těch dokonalých osvícených je pomálu, tak když ty duše proudí na zem, šoupnou je tam, kde to mají zrovna po ruce. Skvělé cvičiště. Čím náročnější, tím zajímavější potenciál růstu.

Co zaskočilo a pěkně zaháčkovalo mě, byla spoluzávislost. Zajímavá tricky zakuklená věc. Zas kořeny tam. Ale spoluzávislost může vypadat i něco jako boj o nezávislost: pořád mi visí na krku, fňuká, žárlí, tohle musím ukončit. Lepší je být sám(a), než tohle. Málo kdo si uvědomí, že závislost je na obou stranách. Jen se projevuje jinak. Je zajímavé, jak nakonec někdy časem věci do sebe zaklapnou, a vy pochopíte, že ten závislák, před kterým jste utíkali, byl odrazem něčeho ve vás, co jste v tu dobu nemohli nebo nechtěli vidět.

Někdy se utápíme (ony ty emoce tečou jak voda a někdy jsou to pěkné hlubiny) a jindy máme tendenci useknout něco, co nám nevyhovuje. I proto, že jsme na tom třeba (skrytě) závislí. Někdy třeba i v roli toho zřetelně závislého sebereme dostatek odvahy – zapálíme celý svůj vnitřní oheň, spálíme mosty …a utečeme. Odsekneme toho člověka jako nádor. Zvlášť pokud máme spoustu vnitřního ohně. Jenže ono to má svůj důvod, proč ten člověk přišel do našeho života. Ten vztah a jak se v něm cítíme, nás upozorňuje na naše osobní niterná zákoutí. Pokud někoho odseknete dříve, než vám dojde proč (co ve vás spouští), budou se lekce opakovat. Samozřejmě nejde o to být ve vztahu, kde se člověk dlouhodobě trápí. Ale pokud se trápí, je opravdu důležité podívat se na to PROČ (třeba i pak už mimo ten vztah pokud byl opravdu toxický). Podívat se odkud to pramení – jít ke kořenům věci. K jádru.

Není totiž práce našeho partnera, aby pochoval a vyživil naše hladové vnitřní dítě, byl vždy na blízku a k mání. Ta péče o sebe je naše práce. A nemusí to být zrovna pruda. Vlastně to může být docela zábava. Po tom, co pochopíme, co to malé v nás vlastně potřebuje, začneme mu to sami dávat. V takové míře, jak jsme schopni. Co bys chtělo? Pozornost? Trpělivost? Vyslechnout? Vyřádit?

Vnitřní dítě možná nějakou dobu prostě bude potřebovat zvýšenou pozornost. Ale také trochu výchovy. Protože až vám pak partner či partnerka neodpoví na nějakou zprávu a vás zas přepadne ta tíha, zlost, smutek nebo cokoli co se obvykle probouzí, vzpomeňte si, že to dítě možná také potřebuje jasné hranice – výchovu. Že ne vždy musí být po jeho. Že vnitřní dítě umí být i pěkný spratek, který si dělá, co si zamane a chce pozornost stále. A stále má hlad. Jenže mu v našem vnitřním systému nepřísluší role vládce. Nýbrž jen 1/3. Vnitřní dítě, vnitřní žena a muž mají ten prostor v nás rozdělený pěkně na fér třetiny, aby ta naše vnitřní rodina fungovala. Trůn není pro děti. Dokud tam žije král s královnou – náš vnitřní pár – potřebují to malé jednak opečovat, ale také usměrnit.

Když se (reálné) dítě rozběhne do ulice, kde jezdí auta, instinktivně vyběhnete a chytnete ho. Když se něco v nás opakovaně vydává do nebezpečného prostředí záště, sebetrýznění a obviňování, není na čase udělat to samé? Je naše zodpovědnost vědět co se v nás děje – mít přehled, kdy v nás zrovna přejíždí kombajn a usměrnit (se) aby nás to nesemlelo. A pokud už v sobě máme zrovna vztekajícího se a trucujícího vnitřního „spratka“, který do té silnice běhá pravidelně a naschvál, je potřeba ho vychovávat.

Sami sobě potřebujeme dát takové místo a sebehodnocení (vystavět si v sobě takové království), kde nás to, co dělají druzí mimo to království, nebude už tak vyvádět z míry – protože to není osobní. Biologická maminka s tatínkem už nás dost pravděpodobně nepochovají, ani nám neřeknou, jak jsme skvělí.  Protože, popravdě, oni stejně tak jako všichni okolo včetně našich partnerů také mají své vnitřní hřiště, na kterém se děje ledacos a může tam běhat také pěkný kamikadze. Jamile se potkají Spratci, může z toho být i rvačka. Takže se hodí se potkávat ve vztazích ve své komplexnosti. 🙂 Nepředhazovat jako první své vnitřní dítě a jeho potřeby. Jinak si k sobě přitáhnete náhradního tatínka/maminku (často se vším všudy).

Ahoj, tohle je moje vnitřní žena, je krásná, umí tohle, tohle je můj vnitřní muž, rád dělá tohle. A tuto je mé vnitřní dítě. Zažilo toho hodně, hodně z toho pěkně bolelo, a když se to nějak opakuje, tak to se mnou dělá to a to. Ale já už TO vidím a tak se prostě snažím s ním (svým vnitřním dítětem) o tom komunikovat. Takže když se občas zavřu a nemluvím nebo křičím, někdy to možná není osobní. Zrovna jsi mi šlápl(a) na kuří oko – resp. na tlačítko mých dětských zranění. Bolí to, ale už si to umím pofoukat sam(a). Děti necháme na hřišti a teď prosím pojďme poznávat naše vnitřní muže/ženy – i to totiž může být zábava. 🙂

 

Share Button